top of page

Pro „“ bylo nalezeno 12 položek

  • Výcvik komunikačních dovedností se chýlí ke svému konci

    V rámci MedicRise jsme v září loňského roku začali 1. ročník půlročního kurzu Výcvik komunikačních dovedností pod vedením Mgr. Michala Dubce. Výcvik je otevřen všem zdravotníkům, kteří chtějí rozšířit své znalosti a dovednosti v komunikaci ve zdravotnictví i mimo něj. Probíhá vždy jednou za měsíc v sobotu celkem v sedmi setkáních v Praze. V kurzu se nás sešlo 16 účastníků, z toho 15 lékařů a 1 medička dokončující studium. Spektrum specializací lékařů se sesbíralo opravdu široké – od ARO, pediatrie, psychiatrie, paliativní péče až po praktické lékařky. Díky sdílení pracovních situací z různých oborů během kurzu potkáváme velkou škálu zkušeností a situací, na kterých se vzájemně učíme. Kurz probíhá již od prvního setkání ve velmi přátelské a veselé atmosféře otevřené diskuzím napříč zdravotnickým spektrem. Během kurzu procházíme opravdu mnoho témat týkajících se převážně komunikace ve zdravotnictví, nicméně většinu z toho si může každý z nás přenést i do osobního života. Prošli jsme různé druhy nekontrolovaného odžití emocí; zvládání kritiky od ostatních, především manipulativní kritiky, a zároveň, jak kritiku říkat konstruktivně. Také jak se vyhnout verbálnímu konfliktu; dále jak pracovat s žádostí o laskavost, kterou však ne vždy chceme nebo dokonce vůbec můžeme splnit. Kromě toho se také zabýváme vývojem vztahů ve skupině (nebo mezi 2 jedinci) v čase. Díky tomu můžeme lépe chápat chování našich pacientů nebo zvládat různé situace v novém pracovním kolektivu. Také se nám může lépe podařit s pacientem nastavit pravidla vzájemného chování a pochopit vzájemná očekávání při ošetřování. Nad rámec komunikace se lehce dotýkáme i práce sami se sebou a zvládání některých situací nejen navenek, ale i k nám dovnitř. V rámci toho jsme se bavili o automanipulaci a našich vnitřních driverech. Protože bez naší vnitřní jistoty můžeme těžko komunikovat s naším okolí v náročných okamžicích s jistotou v hlase a dosáhnout našeho cíle bez vyvolání konfliktu nebo naopak bez emočního vyčerpání nás samotných. "Bez vnitřní jistoty můžeme těžko komunikovat s naším okolí v náročných okamžicích s jistotou v hlase a dosáhnout našeho cíle bez vyvolání konfliktu či emočního vyčerpání. Celý kurz probíhá velmi prakticky, formou různých příkladů z praxe, nácviků, cvičení, diskuzí a zapojování všech účastníků. Nechybí veselá nálada ani možnost ventilovat jakékoli emoce. Za uplynulý půl rok jsme si na kurzu vytvořili velmi dobrou partu mezi sebou a těšíme se na každé další setkání. Do konce celého kurzu nám zbývá poslední sobota v březnu, tak jsme zvědaví, jak se nám bude po kurzu dařit převést získané vědomosti a zkušenosti do našeho profesního i osobního života. Autor příspěvku: MUDr. Dominika Kocmanová

  • Zakladatelka MedicRise Barbora Mechúrová v žebříčku Forbes 30 pod 30

    Časopis Forbes každoročně vyhlašuje prestižní výběr 30 nejúspěšnějších mladých Čechů, kteří, ačkoli ještě nedovršili 30 let, jsou výjimeční ve svých oborech. Letošní žebříček je pro nás v týmu MedicRise obzvláště osobní, neboť se v jeho výběru objevila naše zakladatelka MUDr. Barbora Mechúrová. Umístění v žebříčku pro ni představuje “vyjádření podpory projevené vizi zdravého zdravotnictví”. Nejen o tom, co v jejích očích “zdravé zdravotnictví” znamená, ale také o tom, kam povedou další kroky neziskové organizace MedicRise i Báry samotné, jsme si povídali v následujícím rozhovoru: Co pro Tebe znamená, Báro, být součástí žebříčku Forbes 30 pod 30? Být součástí letošního výběru je pro mě vyjádřením velké podpory, které se prostřednictvím tohoto žebříčku našemu projektu dostává. Podpory projevené myšlence zdravého zdravotnictví a aktivitám, kterými tuto vizi naplňujeme. Zároveň se jedná o jedinečnou příležitost k propojování se a navazování vztahů s lidmi a organizacemi. Díky prostoru, který pro nás tým Forbes vytváří, máme možnost nejen být součástí komunity tvůrčích a činorodých lidí, ale též získat příležitost k oslovení podobně naladěných lidí, s nimiž můžeme společně šířit a realizovat naše společné ideje. Mluvíš především o propojování a spolupráci… Ano, jsou to hodnoty, které jsou pro mě nesmírně důležité. Jen díky spolupráci lidí v týmu MedicRise jsme byli schopni zrealizovat projekty, které nás dovedly k tomuto úspěchu. A nebýt propojování s lidmi, které naše myšlenky oslovují, nebylo by členů naší komunity, našich partnerů ani účastníků vzdělávacích akcí. Když mluvíš o vzdělávacích akcích, co čeká Tebe a MedicRise v letošním kalendářním roce? Co čeká mě, na to jsem sama zvědavá. Můj profesní život prodělal za posledních pár měsíců několik radikálních změn a nějak tuším, že tyto změny ještě stále nejsou u konce. Co čeká MedicRise, to nicméně mohu prozradit. S jistotou budeme realizovat 3. ročník konference Zdravé zdravotnictví, který bychom letos rádi zaměřili na komunikaci s náročnými pacienty. Dále se budeme soustředit na prohloubení spolupráce s nemocnicemi a zdravotnickými zařízeními. Se začátkem roku jsme rozšířili nabídku našich kurzů o několik nových témat, současně začínáme tvořit personalizované kurzy na míru konkrétním zdravotnickým týmům a pracovištím. V neposlední řadě bychom zdravotníkům rádi zprostředkovali strategie a metodiky pro zvládání některých náročných komunikačních situací. Myslím, že se v letošním roce rozhodně nebudeme nudit! (směje se) Zmínila jsi radikální profesní změny. Máš na mysli svůj odchod z nemocnice? Ano, přesně ten. Na konci září 2023 jsem ukončila pracovní poměr v Psychiatrické nemocnici Bohnice a v současné době se věnuji rozvíjení jiných svých dovedností. Svou pozornost jsem více zaměřila na lektorskou činnost a rozvíjení naší neziskové organizace. Znamená to, že se v současné době nevěnuješ psychiatrii? Po pár letech strávených prací v nemocničním systému jsem vnímala celou řadu systémových faktorů, které mi nevyhovovaly. Jednalo se o organizaci práce, velké množství administrativy, absenci času na pacienty, nedostatky ve specializačním vzdělávání, způsoby vedení lidí a týmů či přístup zdravotnického personálu, který v mnoha ohledech postrádal principy péče zaměřené na pacienta. Principy, které v MedicRise propagujeme. Všechny tyto okolnosti přispěly k mé nespokojenosti a troufám si říci i k vyhoření, které stály za mým odchodem z nemocnice. Současně však byly hnacím motorem pro mou vlastní iniciativu. Přála bych si, aby bylo české zdravotnictví místem, ve kterém zdravotníci chtějí pracovat a ve kterém se pacienti chtějí léčit a uzdravovat. Takže negativní zkušenosti z praxe Tě motivují k vlastní aktivitě? Dalo by se to tak říci. Přeji si, aby byl projekt MedicRise hybatelem změn, které povedou k šíření dobré praxe založené na principech partnerského přístupu a péče zaměřené na pacienta. A mé zkušenosti z nemocnice mi k tomu jistě pomáhají. Dokázala bys to rozvést? Ta praxe pro mě byla důležitá z více důvodů. Jednak jsem si díky vlastní klinické zkušenosti mohla lépe uvědomit, jaký typ péče bych si přála svým pacientům nabízet a jaký nikoliv. Uvědomila jsem si, čeho nechci být součástí. Zároveň díky tomuto poznání lépe rozumím tomu, jaké výzvy a překážky zdravotníci řeší. Které situace jsou pro ně náročné a s čím ve své každodennosti bojují. Jenom díky tomu mohou naše aktivity, které v MedicRise realizujeme, odrážet skutečné potřeby nás, zdravotníků. Zmínila jsi péči, kterou bys chtěla nabízet svým pacientům. Jak by vypadala? Ke svým pacientům si přeji přistupovat laskavě, partnersky a personalizovaně, s ohledem na rozdílnost jejich individuálních potřeb. Je pro mě důležité, aby se mým pacientům dostalo nejen péče vycházející z moderních medicínských postupů, ale také vyslyšení, porozumění a podpory. Zkrátka, aby zdravotní péče, kterou budu pacientům nabízet, skutečně odrážela kromě odbornosti a kompetence také hodnoty pomáhající profese a služby lidem. Zní mi to jako hodnoty celého projektu MedicRise… Troufám si říci, že pro nás všechny, kdo jsme součástí MedicRise týmu, je důležité o těchto myšlenkách nejen mluvit, ale především je aktivně přenášet do praxe. Pokud bychom to nedělali, náš projekt by postrádal smysl. Nehledě na to, že každá změna systémů začíná vnitřní změnou v jednotlivcích, kteří jsou daného systému součástí.

  • Protokol BLAST pro usnadnění komunikace s nespokojenými pacienty

    Během poskytování zdravotní péče se setkáváme s rozmanitými situacemi, které vyžadují nejen odborný přístup, ale také citlivou a efektivní komunikaci. Jednou z takových situací je řešení stížností a komunikace s nespokojenými pacienty. V následujícím textu se zaměříme na jednotlivé kroky komunikačního protokolu BLAST (Believe - Listen - Apologize - Satisfy - Thank) které nám mohou v těchto situacích vzájemnou komunikaci usnadnit při současném budování důvěry a porozumění. B = Believe (Uznejte pacientovu perspektivu) Pokuste se nahlédnout situaci pacientovýma očima a porozumět jeho vnímání. Ačkoli Vám jeho prožitky nemusejí připadat adekvátní, racionální či oprávněné, pro úspěšné zvládnutí nastalé situace je zásadní Vaše schopnost uznání jeho perspektivy a akceptace jeho emocí. Vaše uznání pomáhá pacientovi cítit se vyslyšeně, pochopeně, budovat k Vám důvěru a nalézt ve Vás partnera pro řešení jeho nespokojenosti. Lidé, kteří se cítí uznaní, ztrácejí potřebu argumentace. Porozumění pacientovu pohledu dále podporuje partnerství a vzájemnou spolupráci. Oproti tomu rozporování a vyvracení pacientova pohledu může vést k potenciaci nespokojenosti a eskalaci konfliktní situace. “Prosím, povězte mi o tom více.” “Obtížně se mi vžívá do Vaší situace, ale představuji si, že musíte být rozzuřený/á.” “Nedivím se Vám. Na Vašem místě bych byl/a také nespokojený/á.” L = Listen (Aktivně naslouchejte) Stížnosti obvykle pramení z nenaplněných potřeb a očekávání. Aktivní naslouchání nám umožňuje porozumět, která z pacientových potřeb nebyla naplněna. Nasloucháme-li aktivně, bez hodnocení a posuzování vnímáme, co nám pacient sděluje. Ponechte pacientovi prostor pro nepřerušované sebevyjádření. Jeho emoční prožitky reflektujte jednoduchým zrcadlením (popisem viděného, slyšeného). Neméně důležitou součástí aktivního naslouchání je naše nonverbální komunikace: otevřený postoj a oční kontakt vyjadřující autentický zájem. “Doufal/a jste, že další odběry již nebudou zapotřebí." “Slyším, že jste frustrovaný/á, protože jste musel/a čekat v čekárně tak dlouho.” “Vidím, že se zlobíte.” A = Apologize (Poskytněte omluvu) Poskytněte pacientovi omluvu za jeho nenaplněná očekávání. Vyjádření omluvy neznamená přijetí zodpovědnosti za pacientovy nepříjemnosti. Prostřednictvím omluvy můžeme nabídnout vysvětlení situace, aniž bychom se verbálně bránili či útočili. Pacienti s oprávněnými stížnostmi omluvu zasluhují, všichni ostatní, jejichž stížnosti bychom mohli považovat za nelegitimní, ji přinejmenším očekávají. Poskytnutí omluvy v takové situaci představuje mocný nástroj k deeskalaci konfliktní situace. “Omlouvám se, že jste se k vyšetření doposud nedostal/a. Potřebovali jsme se věnovat akutním pacientům přivezeným sanitou.” “Za tyto komplikace se Vám velice omlouvám.” S = Satisfy (Vyřešte problém) V dalším kroku se pokuste pacientovi vyjít vstříc a nalézt vzájemně vyhovující řešení. Současně je vhodné pojmenovat uspokojení kterých požadavků není reálné či uskutečnitelné. K nalezení vhodného východiska pomáhá, pokud se pacienta explicitně zeptáme na jeho přání a potřeby. Je-li k dispozici více řešení, nabídněte pacientovi možnost volby. Pokud je pacient nadále nespokojený nebo není možné situaci vyřešit, shodněte se na neshodnutí se. “Co byste potřeboval/a,… (aby se změnilo)?” “S jakým řešením byste byl/a spokojený/á?” “Pravděpodobně se shodneme, že se v této situaci neshodneme.” T = Thank (Poděkujte za důvěru) Na závěr pacientovi poděkujte za důvěru, sdílení jeho pocitů a vyjádření jeho nespokojenosti. Můžete mu poděkovat rovněž za ochotu ke hledání vzájemně vyhovujícího řešení. S odstupem od situace je vhodné pacienta vyhledat za účelem opětovného ujištění se o spokojenosti s daným řešením a podpoření budování partnerského vztahu a důvěry. “Děkuji, že jste mi o tom pověděl/a.” “Děkuji Vám za ochotu najít společný kompromis.” “Vážím si Vaší důvěry.” Každý kontakt s pacientem představuje jedinečnou příležitost pro poskytování kvalitní a současně laskavé zdravotní péče. Následování principů popsaných v protokolu BLAST může napomoci k posílení partnerské komunikace, snížení počtu konfliktních situací a zlepšení celkové pacientské zkušenosti. Otevřený dialog a vzájemný respekt jsou klíčovými pilíři péče zaměřené na pacienta.

  • Ohlédnutí za 2. ročníkem konference Zdravé zdravotnictví

    Konference Zdravé zdravotnictví, jejíž 2. ročník nesl podtitul “Pacient jako partner v léčebném procesu”, představuje celodenní událost, která přináší odborníkům v oblasti zdravotní péče jedinečnou příležitost k obohacení jejich komunikačních dovedností. Cílem akce bylo poskytnout praktický nácvik a prostor pro sdílení zkušeností, a to prostřednictvím prezentací, přednášek a interaktivních workshopů. Tato inspirativní konference tradičně hostila účastníky v malebném prostředí pražského Hotelu Hermitage. Umístění konference v tomto renomovaném hotelu přidávalo akci jedinečný nádech elegance a pohodlí. Účastníci nejenže získávali odborné poznatky od špičkových profesionálů, ale také měli možnost setkat se v příjemném prostředí, které přispívalo k navazování nových kontaktů a sdílení zkušeností. Na konferenci Zdravé zdravotnictví měli účastníci příležitost prohloubit své komunikační dovednosti prostřednictvím pestrého spektra tématických bloků. Odborníci v oblasti zdravotní péče prezentovali přednášky a workshopy, které zahrnovaly témata jako partnerství s pacientem, komunikace s dětmi, asertivní komunikace, motivace pacientů ke změně, zvládání předsudků v komunikaci, zplnomocňující jazyk v diagnostice, krizová intervence, využití mindfulness v rozhovorech, empatické sdělování závažných zpráv a praktický nácvik komunikace ve virtuální realitě. Celodenní akce poskytla účastníkům bohatý zážitek spojený s obohacením jejich profesních dovedností a sdílením know-how s významnými odborníky v oboru. Odezva účastníků konference Zdravé zdravotnictví v Hotelu Hermitage byla nadšená a plná pozitivních ohlasů. Účastníci vyjádřili radost nad kvalitou prezentací a odborností přednášejících, stejně jako nad pestrostí tématických bloků. "Byl to pro mě nezapomenutelný den plný inspirace a užitečných poznatků. Přednášky byly nejen odborně fundované, ale i velmi poutavé a praktické. Zejména workshop o asertivní komunikaci mi otevřel nový pohled na interakce s pacienty. Těším se, že nově získané dovednosti začnu uplatňovat ve své praxi. Díky organizátorům za skvělý zážitek a těším se na další ročníky!" - Petra, zdravotní sestra na interním oddělení. Za celý realizační tým konference Zdravé zdravotnictví děkujeme všem účastníkům, přednášejícím a partnerům za jejich aktivní účast a podporu. Pozitivní zpětná vazba a otevřenost diskusí nás těší a inspiruje. Již nyní zahajujeme přípravy 3. ročníku konference Zdravé zdravotnictví, který se uskuteční na podzim 2024 a bude věnován komunikaci s náročnými pacienty. Pokud chcete být mezi prvními, kdo se o nadcházejícím ročníku dozví, přihlaste se k odběru našeho newsletteru! Těšíme se na další společné setkání. Děkujeme, že se s námi podílíte na tvorbě zdravého zdravotnictví!

  • Zdravé zdravotnictví: Společná cesta ke komplexnímu uzdravení

    U zrodu neziskové organizace MedicRise stála jednoduchá otázka: “Co pro nás znamená zdravé zdravotnictví?” Otázka, která nám pomohla odkrýt a pojmenovat vizi naší organizace, která se stala hlavní motivací pro společné snažení. Odpovědí na tuto otázku se stalo přání být součástí zdravotního systému, který uzdravuje nejen pacienty, ale stará se také o nás, o zdravotnický personál. Zdravé zdravotnictví pro nás představuje takový systém, v němž odbornost, efektivita a technologický pokrok jdou ruku v ruce s mezilidským kontaktem, partnerstvím, sebepéčí a ochotou navzájem si pomáhat. Jsme přesvědčeni, že každý z nás, zdravotníků, je mostem mezi věděním a pacientem. Komunikace je naším klíčovým nástrojem k dosažení společného uzdravení. Tato otázka se stává stále naléhavější, protože čelíme výzvám současného zdravotnictví. V MedicRise věříme, že zdravé zdravotnictví by mělo být odpovědí na potřeby nejen pacientů, ale i těch, kdo se starají o jejich zdraví. Má to být systém, který podporuje nejen fyzické uzdravování, ale i emocionální a psychickou pohodu. Zároveň by měl klást důraz na mezilidské vztahy, vzájemnou podporu a kultivaci prostředí, kde se léčba stává sdíleným úsilím všech zainteresovaných stran. V ideálním zdravotnickém systému by mělo být místo pro komplexní vzdělávání a podporu pracovníků ve zdravotnictví, aby byli připraveni čelit stále se měnícím potřebám pacientů. Rovněž by měl být prostor pro inovace a moderní technologie, které zefektivní diagnostiku a léčbu, aniž by ztratily lidský rozměr péče. Věříme, že každý z nás může být součástí pozitivní změny ve zdravotnictví. Ať už pracujeme přímo v oboru, nebo jsme jen aktivními podporovateli zdravotní péče, máme společný cíl - vytvářet prostředí, kde je péče o zdraví něco víc než pouhá rutinní povinnost. Někdo by nás možná označil za naivní idealisty a vizionáře, ale víte co? Jsme na to náležitě pyšní! Naše společná vize a touha po zdravějším zdravotnickém systému nás motivují nepolevovat v našich aktivitách. Závěrem bychom chtěli poděkovat všem, kteří jsou součástí naší cesty. Společně můžeme být hnací silou změn a přispět k vytvoření systému, který bude sloužit nám všem. Ať nás čeká cokoliv, jsme připraveni podporovat a vytvářet zdravotnictví, na které budeme hrdí.

  • Specifika komunikace a nové výzvy při sdělování závažných zpráv během pandemie Covid-19

    Pandemie onemocnění Covid-19 s sebou přinesla mnohé výzvy a nečekaná úskalí, jimž ve své každodenní praxi, již déle než rok, ustavičně čelíme. Zdravotníci pociťují úzkost a nejistotu tváří v tvář onemocnění, se kterým mají minimální zkušenosti, zažívají obavy při poskytování péče pacientům, často v posledních fázích jejich života, jsou nuceni dennodenně sdělovat informace o zhoršení stavu nebo úmrtí pacienta telefonicky jejich rodinným příslušníkům či vysvětlovat, proč jejich blízkému nejsou schopni poskytnout adekvátní péči. Toto vše je navíc zvýrazněno faktem, že pacienti umírají na odděleních, kde byla ještě před časem smrt spíše výjimkou nežli pravidlem. Zdravotníci jsou tak vystavováni dalšímu tlaku v podobě sdělování nepříznivých informací, aniž by pro tento úkol získali dostatečnou průpravu nebo měli možnost zdokonalovat své komunikační dovednosti mnohaletou praxí. Zdravotníci jsou vystavováni tlaku v podobě sdělování nepříznivých informací, aniž by pro tento úkol získali dostatečnou průpravu. Mezi lékaře, pacienty a jejich rodinné příslušníky vstupují komunikační bariéry, které proces přirozené mezilidské komunikace znesnadňují. Jedná se nejen o bariéry v pravém slova smyslu v podobě respirátorů a ochranných pomůcek, jež okleštily část non-verbální komunikace na pouhý oční kontakt, či rozestupy, zabraňující vyjádření soucitu a poskytnutí podpory dotykem ruky nebo ramene. Významnou překážkou se stala nemožnost osobních návštěv rodin na nemocničních odděleních, tíže sociální izolace pacientů, kteří často umírají osamoceně bez možnosti kontaktu se svými nejbližšími, stejně jako distanční předávání informací cestou telekomunikačních prostředků. Ze všech výše uvedených situací představuje pro zdravotníky distanční sdělování závažných informací nejpalčivější komunikační problém. Z evidence víme, že způsob, jakým pozůstalí obdrží informaci o úmrtí člena rodiny, se jim navždy vryje do paměti. Forma sdělení navíc významně ovlivňuje proces truchlení. Ukazuje se, že k nejčastějším obavám zdravotníků při telefonickém sdělování úmrtí patří (1) nejistota, zda hovoří se správným člověkem, (2) strach, že pozůstalý telefonát neustojí a zdravotník mu nebude schopen na dálku pomoci, (3) že pozůstalý přímo položí otázku, zda jeho blízký zemřel, přičemž zdravotník nedovede zareagovat. Způsob, jakým pozůstalí obdrží informaci o úmrtí člena rodiny, se jim navždy vryje do paměti. Ačkoli byly v minulosti vypracovány mnohé postupy pro sdělování závažných zpráv, většina z nich se nezaměřuje na specifika telefonní komunikace. Mezi nejužívanější komunikační strategie řadíme protokol SPIKES, který však předpokládá osobní přítomnost komunikačních partnerů, protokol GRIEV_ING zaměřený na sdělování informací o náhlém úmrtí pacienta na emergentních odděleních, 10 kroků pro sdělování závažných zpráv či zjednodušený protokol ABCDE. I přes drobné odlišnosti se jednotlivé komunikační přístupy shodují v několika základních bodech, které lze využít jak při osobním kontaktu, tak během telefonního hovoru. Tyto body představují (1) příprava na rozhovor, (2) sdělení závažné zprávy, (3) práce s emocemi a (4) plánování dalších kroků. Před každým náročným rozhovorem je esenciální především důkladná příprava, abychom byli schopni zodpovědět případné dotazy. Vhodná je znalost dosavadního průběhu hospitalizace a výsledků provedených vyšetření. Oznamujeme-li úmrtí pacienta, pak bychom měli znát bezprostřední příčinu úmrtí, jakým způsobem se vyvíjel zdravotní stav pacienta před smrtí, jaké intervence byly provedeny, a to včetně život zachraňujících úkonů. Telefonujeme zásadně z tiché kanceláře či místnosti, která nám umožňuje soukromí po celou dobu hovoru, bez rizika nechtěného vyrušení. Připravujeme se na potenciálně dlouhý, emotivní rozhovor. Před vytočením telefonního čísla si můžeme věnovat několik nádechů a výdechů či jinou forma zastavení se v hektickém pracovním dni. V úvodu hovoru se představíme, zmíníme odkud voláme, z jaké nemocnice, případně oddělení. Následně identifikujeme druhou osobu, ptáme se na celé jméno a vzájemný vztah k pacientovi. Pokud jsme již s danou osobou v minulosti komunikovali, můžeme připomenout, kdy ke kontaktu došlo a za jakých okolností. Aktivně se zajímáme, kde se druhá osoba aktuálně nachází (je doma, za volantem, na pracovním meetingu, dohlíží na koupající se děti etc.), abychom se ujistili, zda je bezpečné stěžejní téma rozhovoru otevřít. Ptáme se, zda je člověk sám nebo je poblíž něj někdo blízký, kdo by jej mohl během telefonátu a bezprostředně po něm podpořit. Můžeme volanému navrhnout, aby se přesunul na klidné, bezpečné místo, kde může pár okamžiků mluvit v tichosti a soukromí. Nemá-li takové místo v dané chvíli k dispozici, je možné se domluvit na zpětném zavolání v nejbližším příhodném čase. Dále zjišťujeme, jaké informace již daná osoba do této chvíle obdržela a kolik toho ví o zdravotním stavu pacienta. Nasloucháme obavám a očekáváním spojeným s předpoklady o vývoji onemocnění, vnímáme, na kolik se blíží skutečnosti, jaké mezery v informacích nacházíme. Všímáme si rovněž slovníku volaného a způsobu jeho vyjadřování. Zaznamenané výrazy můžeme použít v další části rozhovoru pro usnadnění vzájemného porozumění. Pro zjištění rozsahu informací, které již rodinný příslušník obdržel, můžeme využít následující otázky: „Co všechno již víte o současném zdravotním stavu vašeho tatínka/vaší sestry?“ „Jaké informace o jeho/její nemoci vám sdělili ostatní lékaři?“ Závažnost telefonátu by měla být zřejmá od samého počátku hovoru. Tón hlasu a intonace samy o sobě napoví volanému, že jej kontaktujeme s důležitou informací, a současně připravují danou osobu na nadcházející sdělení. V průběhu distančního kontaktu jsme ochuzeni o složku non-verbální komunikace, prostřednictvím níž získává náš mozek během mezilidské interakce většinu vysílaných signálů. Je proto důležité hovořit pomalým, klidným hlasem, vyvarovat se snaze o odlehčování situace, informace předávat věcně, zároveň však neopomenout laskavý a empatický přístup. Je důležité hovořit pomalým a klidným hlasem, informace předávat věcně, zároveň však neopomenout laskavý a empatický přístup. Je vhodné zmínit, že telefonická komunikace není zdaleka ideální pro vzájemně probíhající rozhovor. Dáme tím druhému na vědomí, že bychom mu informaci raději pověděli osobně. „Mrzí mě, že neexistuje způsob, jak bych s vámi právě teď mohla osobně hovořit. Velmi bych si přála, abych vám tyto informace nemusela sdělovat po telefonu.“ „Uvědomuji si, že telefonát není nejvhodnější prostředek pro tuto konverzaci a je mi líto, že spolu právě teď nemůžeme být osobně přítomni.“ Samotné sdělení vždy zahajujeme krátkým varováním, které má za cíl připravit danou osobu na nepříznivou zprávu, které následuje. V rámci varování lze zmínit poslední kontakt, který blízký s pacientem měl. „Obávám se, že pro vás nemám dobré zprávy.“ „Vím, že jste se ženou ještě před pár hodinami mluvil, musím vám o ní však povědět smutnou zprávu.“ Pokud jsme v jakékoliv fázi telefonátu přímo dotázáni, zda pacient zemřel, odpovídáme okamžitě a konkrétně. Sdělení neprodlužujeme, informaci nezamlčujeme. Pokud se volaný sám nezeptá dříve, než k jeho informování přistoupíme, následuje nepříznivá zpráva po výše uvedeném varování. Stěžejní informaci rozhovoru předáváme jasně, stručně, pokud možno v jedné, maximálně dvou krátkých větách. Cíleně se vyhýbáme eufemismům typu „odešel“, „již není mezi námi“ apod. Explicitně použijeme slovo „zemřel“, abychom předešli jakýmkoliv nedorozuměním. Někdy může být nápomocné uvést stručný popis situace, která předcházela úmrtí. „Váš bratr před pár minutami zemřel na komplikace spojené s nákazou koronavirem.“ „Vaší ženě se začalo hůř dýchat, začala dechově selhávat, připojili jsme ji proto na ventilátor, ale bohužel se nám ji nepodařilo zachránit. Je mi to moc líto, ale vaše žena zemřela.“ Obdobným způsobem informujeme příbuzné, pokud je pacient stále naživu, ale došlo u něj k výraznému zhoršení stavu s předpokládaným nepříznivým vývojem. „Plíce vašeho manžela začínají selhávat. Obávám se, že nebude v našich silách jej zachránit." „Zdravotní stav vaší maminky se dramaticky zhoršil od okamžiku, kdy jsme spolu naposledy telefonicky mluvili. Mám vážné obavy, že maminka onemocnění podlehne.“ V takovém případě se může rodina pacienta začít dotazovat na další terapeutické možnosti ve snaze udržet naději na záchranu jeho života a zotavení. Pokud je daná léčebná metoda v rámci krizového managmentu momentálně nedostupná, je lépe skutečnost přiznat a rodině vysvětlit, že jejich blízkému bohužel nemůžeme v současných podmínkách nabídnout více. Informace vždy přinášíme laskavě, soucitně, ale zároveň upřímně a pravdivě. „Za normálních okolností bychom v tomto okamžiku připojili vašeho tatínka na ventilátor, ale v tuto chvíli nemáme žádný přístroj k dispozici. Je mi opravdu líto, že vám musím sdělit, že vašemu tatínkovi nemůžeme nijak pomoci.“ Nejčastější reakcí na obdržení zprávy o úmrtí blízké osoby je šok, který může být doprovázen celou řadou emocí, od popření, vzteku, přes smutek, pláč až po odevzdání a přijetí. Ať už je však odpověď příbuzného jakákoliv, měli bychom být připraveni se jeho pocitům bezprostředně věnovat. Pozůstalému aktivně nasloucháme, všímáme si jeho reakcí, snažíme se jim porozumět a následně je pojmenováváme. Reflektujeme emoce, které jsme u něj zaznamenali, a autenticky na ně reagujeme. „Slyším, že pláčete. Musí to pro vás být těžké.“ Pokud druhá osoba vzlyká nebo křičí, naší odpovědí může být: „Rozumím tomu, že je pro vás obtížné obdržet takovou zprávu, obzvláště pak po telefonu.“ Když příbuzný stále opakuje: „To nemůže být pravda, tomu nevěřím,“ reakcí může být ku příkladu: „Chápu, že je těžké připustit, že váš tatínek zemřel, když jste s ním ještě včera hovořil.“ Pokud mlčí nebo slyšíme prosté sdělení: „Aha, dobře, děkuji za informaci,“ podporu můžeme vyjádřit slovy: „Vnímám, že vás tato informace hodně zasáhla/že je těžké na takovou informaci reagovat, chtěla byste se mnou mluvit o tom, jak se právě teď cítíte?“ Unést ticho na druhé straně telefonního drátu je mnohem těžší než při konverzaci tváří v tvář. Chvílí mlčení poskytujeme příbuznému prostor na zpracování informace, není za potřebí pokračovat za každou cenu v hovoru. Trvá-li mlčení delší dobu, lze jej prolomit větou: „Nemusíte nic říkat, stále jsem tady,“ nebo reflektováním situace: „Zdá se, že je toho na vás právě teď hodně.“ Pokud máme obavy o zdraví druhé osoby, stále se neozývá, slyšíme zkrácený dech, přerývané vzlyky, můžeme se optat, zda nemáme přivolat někoho na pomoc. Pokud je příbuzný během telefonního hovoru sám, můžeme mu nabídnout, že s ním zůstaneme několik dalších chvil ve spojení. Není ovšem cílem udržovat konverzaci, pokud chce druhý odejít nebo preferuje zpracování informace v tichosti, sám se sebou. „Rozumím, že chcete být sám. Musí to být obrovsky těžké takovou zprávu obdržet. Neumím si představit, jak se právě teď cítíte, ale hluboce s vámi soucítím.“ V závěru volání zmiňujeme nutné organizační a administrativní úkony (převzetí osobních věcí zemřelého, kontakt na pohřební službu zajišťující převoz těla etc.), informujeme, kde se právě tělo zemřelého nachází. Pozůstalý může projevit zájem dostavit se do nemocnice osobně, aby vyslechl detailnější informace. Před ukončením telefonátu se vždy zajímáme o to, co daná osoba po zavěšení udělá, kam půjde, s kým ze svých blízkých bude informaci sdílet, jaké formy podpory se jí dostane. Pomáháme pozůstalému vytvořit plán na následující minuty a hodiny. Pokud nám to naše osobní kapacita umožňuje, můžeme pozůstalému nabídnout, že zavoláme rovněž dalším příbuzným zemřelého a pomůžeme mu se sdělením této informace ostatním členům rodiny. V době koronavirové pandemie sdělujeme rodinným příslušníkům informace o zdravotním stavu pacienta, jeho zhoršení či úmrtí převážně prostřednictvím telefonních hovorů. Ačkoliv byly v minulosti vypracovány četné komunikační protokoly pro usnadnění sdělování závažných zpráv, většina z nich se nezaměřuje na specifika telefonní komunikace. Tato problematika je navíc umocněna tíží pandemie samotné, především pak krizovými situacemi, které jsme nuceni v rámci péče o Covid pozitivní pacienty řešit a v rámci komunikace s rodinami pacientů ošetřovat. Současná doba přináší urgentní potřebu adaptace dosavadních komunikačních manuálů stejně jako vývoj zcela specifických, zaměřených na problémové komunikační situace asociované s pandemií Covid-19. Jako příklad nově vypracovaných komunikačních doporučení lze uvést Příručku pro komunikaci v době Covid-19 publikovanou na online platformě VitalTalk. Současná situace by nám neměla zabránit v empatickém naslouchání našim pacientům, otevírání důležitých témat a projevování soucitu a porozumění. Ukazuje se, že obzvláště v době pandemie je reflektování emocí podstatnější než předávání objemného množství informací. Závažné informace je lépe sdělovat po menších částech, uvozených krátkým varováním. A konečně, hodnoty a přání pacienta by měly být základním kamenem plánování léčebného postupu, nejen na konci pacientova života. Ačkoliv je třetí z těchto bodů v době koronavirové krize v ohrožení, současná situace by nám neměla zabránit v empatickém naslouchání našim pacientům, otevírání důležitých témat a projevování soucitu a porozumění. Naopak, tyto dovednosti se v dnešní době stávají cennějšími než kdy dřív. --- Pro více informací zaměřených na rozvoj komunikačních dovedností ve zdravotnictví sledujte blog MedicRise a nenechte si ujít žádný z nejnovějších příspěvků!

  • "Já nemám problém, vy jste blázni!"​ aneb Komunikace s pacientem bez náhledu na duševní onemocnění

    V každodenní psychiatrické praxi se setkáváme s duševně nemocnými pacienty, kteří si nejsou vědomi svého onemocnění. Tento příznak, anosognosie, patři mezi symptomy mnoha duševních chorob, nejvíce vyjádřen však bývá u onemocnění psychotických, jako jsou ku příkladu paranoidní schizofrenie, akutní psychotická porucha, schizoafektivní porucha a další. Anosognosie je častou příčinou, proč tolik duševně nemocných lidí odmítá léčbu, nesouhlasí s hospitalizací či předčasně vysazuje doporučenou medikaci. Komunikace s pacienty odmítajícími lékařskou péči je výzvou pro všechny zdravotníky i nezdravotnické pracovníky, kteří s duševně nemocnými pracují. Anosognosie je častou příčinou, proč tolik duševně nemocných lidí odmítá léčbu, nesouhlasí s hospitalizací či předčasně vysazuje doporučenou medikaci. Mezinárodně uznávaný klinický psycholog Dr. Xavier Amador na základě své osobní zkušenosti s bratrem trpícím paranoidní schizofrenií a své mnohaleté klinické zkušenosti na akutních psychiatrických odděleních vyvinul komunikační metodu LEAP/4P (Listen – Empathize – Agree – Partner/Poslouchejte – Prožívejte s empatií – Pracujte na tom, na čem se shodnete – Pěstujte partnerství), která napomáhá komunikaci s pacienty postrádajícími náhled na své onemocnění. Základem této komunikační techniky je několik psychoterapeutických směrů. Metoda LEAP vychází z Rogeriánské terapie (Carl Rogers, 1951, 1959), Kognitivně-behaviorální terapie (Aaron T. Beck, 1979) a Motivační terapie (Miller&Rollnick, 1991). Výsledkem je soubor strategií, které napomáhají budování vzájemné důvěry s pacientem, umožňují nalezení společných terapeutických cílů a pomáhají pacientovi posilovat motivaci k následné léčbě. LEAP/4P je soubor strategií, které napomáhají budování vzájemné důvěry s pacientem, umožňují nalezení společných terapeutických cílů a pomáhají pacientovi posilovat motivaci k následné léčbě. Všechny své poznatky včetně výzkumů podporujících účinnost komunikační metody LEAP/4P shrnuje Dr. Xavier Amador ve své knize Nic mi není! Pomoc nepotřebuju! (I am not sick, I don’t need help!). V tomto článku se pouze ve stručnosti podíváme na nejdůležitější body této techniky: LISTEN (Poslouchejte) Základem pro budování vzájemné důvěry je tzv. reflektivní (zrcadlové) naslouchání. Při reflektivním naslouchání bez hodnocení a posuzování opakujeme věty, které nám pacient sděluje. Do svých odpovědí nevkládáme vlastní názory a nesnažíme se pacientovi jeho vnímání vyvracet. Kromě reflektování pacientových slov se můžeme ujišťovat, zda jsme mu porozuměli správně, a doptávat se na další informace, které potřebujeme od pacienta získat. Pacient: Pronásleduje mě policie. Nevím, co jsem jim udělal, ale odposlouchávají všechny mé telefonáty a v celém bytě mám nainstalované kamery, aby mohli pozorovat, kdy odcházím z domu. Zdravotník: Policie vám nainstalovala kamery do bytu a odposlouchává vaše telefonáty. Pacient: Dělají to už dlouho, chodím kvůli tomu volat do telefonní budky. Pokaždé telefonuju z jiné, takže mě nemůžou vystopovat. Zdravotník: Takže jestli tomu správně rozumím, voláte z telefonní budky, protože ve vašem mobilním telefonu je odposlouchávací zařízení? Pacient: Už není. Vyhodil jsem mobil z okna, takže jsem to zařízení zničil. Zdravotník: Co dalšího jste udělal, abyste jim v tom pronásledování zabránil? Mnohdy máme tendenci být v reflektování pacientových bludů opatrní, protože se bojíme, že bychom ho v jeho přesvědčeních ještě více utvrdili. Jindy se obáváme, že po nás pacient bude chtít něco, co nemůžeme splnit. V neposlední řadě se podvědomě vyhýbáme pacientovým otázkám typu: „Takže mi věříte?“ nebo „Takže souhlasíte, že nejsem nemocný?“ V případě, že takovou otázku od pacienta obdržíte, odložte ji na co nejpozdější okamžik, kdy bude vaše vzájemná důvěra dostatečně silná na to, aby pacient váš názor přijal a respektoval. Odklonit takovou otázku můžeme vícero způsoby: Př. 1: Rád vám na tuto otázku odpovím, ale pokud s tím souhlasíte, chtěl bych se ještě chvíli věnovat tomu, o čem jsme před okamžikem mluvili, protože to vnímám jako velmi důležité téma. Můžeme se k vaší otázce vrátit později? Př. 2: Řeknu vám, co si myslím, ale rád bych ještě chvíli poslouchal, protože se od vás dozvídám spoustu důležitých věcí, které jsem dosud nevěděl. Než vám odpovím, pověděl byste mi prosím ještě něco o…? Jakmile cítíme, že je ten správný okamžik sdělit pacientovi svůj názor a začít s edukací o jeho chorobě, volíme komunikační postup označovaný jako „3O“ (Omlouvám se – Omyl připouštím – Oba souhlasíme) Zdravotník: Omlouvám se, jestli se vás to, co vám teď sdělím, nějakým způsobem dotkne nebo vás to zraní, i já se samozřejmě mohu mýlit, ale jistě se oba shodneme na tom, že se v tomhle zkrátka neshodneme. Věřím však, že stejně jako já respektuji váš názor, budete i vy respektovat ten můj. Ano, myslím si, že některé obavy, které popisujete, mohou být příznakem duševního onemocnění. Formulujete-li svou odpověď dle výše uvedeného popisu, ačkoliv s ní pacient nebude v daném okamžiku souhlasit nebo se jí bude dokonce bránit, dáte mu najevo, že jej respektujete, záleží vám na něm a berete ho jako sobě rovného partnera. EMPATHIZE (Prožívejte s empatií) Budování vzájemné důvěry můžeme posilovat, kromě reflektování pacientových slov, rovněž reflexí jeho emocí a pocitů. Vyjádříme-li empatii s tím, co pacient prožívá, dáváme mu najevo svou účast, zájem a porozumění. Př.1: Když jste zažíval pocit, že vás policie sleduje, musel jste cítit velký strach a nejistotu. Př.2: Říkám si, že jste asi hodně naštvaný, když vás přivezli do nemocnice proti vaší vůli. Př.3: Chápu, že je to pro vás těžké, když si vaši rodiče myslí, že jste blázen. Obzvláště důležité je vyjádření empatie s bludnými přesvědčeními pacienta, s jeho názorem, že není nemocný, s pochybnostmi o nabízené léčbě a přáním vyhnout se jí. Velkou podporu pacientovi vyjádříte, pokud „normalizujete“ jeho zkušenost a dáte mu najevo, že byste se na jeho místě s největší pravděpodobností cítili obdobně. Př.: Rozumím tomu, že se vám nechce léky užívat. Pokud bych si myslel, že nejsem nemocný a žádnou pomoc nepotřebuji, taky bych léky pravděpodobně odmítal. Mnoho zdravotníků jistě namítne, že tímto způsobem pacienta akorát utvrdí v jeho přesvědčení, že „léky jsou špatné“ a „užívat je nebude“, opak je však pravdou. Pokud poskytujeme pacientovi emoční podporu a vyjadřujeme své porozumění, posilujeme vzájemný vztah a pacientovu důvěru. Takový pacient bude následně otevřenější vyslechnout si náš názor, přijmout náš pohled a společně pracovat na tématech, na nichž se shodneme. AGREE (Pracujte na tom, na čem se shodnete) Aby pacient přijal navrhovanou léčbu, není nutně zapotřebí, aby přijal fakt, že je nemocný. Pro jeho adherenci k léčbě postačí nalezení témat, která pacienta trápí nebo tíží, a která samy o sobě mohou být společným terapeutickým cílem (např. nespavost, pocity strachu, hádky s rodiči kvůli odmítání medikace). A pamatujte, i pacient, který nemá žádný problém, si přeje, aby se do nemocnice už víckrát nevracel. Během rozhovorů rozebírejte pouze ty problémy, které pacient sám vidí. Pomocí nenásilných otázek můžete pacientovi pomáhat v uvědomění problémů, které do této chvíle nepozoroval, nesnažte se však na ně poukazoval napřímo. Zdravotník: Slyším, že říkáte, že žádné problémy nemáte. Zároveň si ale vzpomínám, že sanitku zavolala vaše žena. Myslíte si, že tedy ona pozorovala nějaké změny ve vašem chování nebo přemýšlení, které ji vedly k tomu, aby ji zavolala? Pacient: To nevím... Tak asi ano, když jsem podle ní takový blázen, že mě nechala odvézt. Zdravotník: A kdyby tady teď byla vaše žena s námi a mohli jsme se jí zeptat, jakých změn si u vás všimla, co by nám odpověděla? Pacient: Asi by řekla, že jsem se choval divně. Hledejte společně výhody a nevýhody léčby, podporujte pacienta v přemýšlení na tím, jaká pozitiva mu může léčba přinést. Výhody, které pacient vidí, pak často připomínejte, vracejte se k nim a zdůrazňujte je. Pokud s pacientem v něčem nesouhlasíte, využívejte techniku „3O“ popsanou výše a shodujte se společně na tom, že v některých názorech se rozcházíte. Připomínejte však, že ani rozdílné názory nebrání tomu, abyste mohli společně hledat cesty k řešení jeho problémů. PARTNER (Pěstujte partnerství) Pro každého pacienta je důležité vědomí, že na jeho názoru záleží, o pacientovy pohledy je za potřebí se aktivně zajímat a snažit se jim porozumět. Jen tak můžeme nalézt optimální způsob, jak pacientovi pomoci i přes absenci náhledu na jeho onemocnění. Př.: Říkáte, že léky jsou zlo a že vám nedělají dobře. V čem konkrétně vám léky nevyhovují? Svůj neopomenutelný význam má podpora pacientů v přebírání zodpovědnosti za své zdraví a spolupodílení se na léčebném postupu. Nezapomínejme, že je to právě pacient, který bude mít po odchodu z hospitalizace nebo ambulance svou léčbu plně ve vlastních rukách. Př.: Jakmile odejdete domů, bude záležet zcela na vás, zda budete léky pravidelně užívat. Pokud se rozhodnete medikaci vysadit, je to samozřejmě vaše rozhodnutí a já mu nemohu nijak zabránit. Myslím si však, že pravidelné užívání léků by vám mohlo pomoci naplnit vaše přání, abyste se do nemocnice nemusela vracet. Podobně jako každá komunikační technika i metoda LEAP/4P je efektivní jen do té míry, jak dovedně se jí naučíme používat. Při prvních pokusech o komunikaci podle výše zmíněných principů můžeme mít pocit, že narážíme na dříve naučené komunikační vzorce. Někteří si možná uvědomí, jak často máme tendenci pacienty edukovat a poučovat a jak obtížné je ku příkladu reflektivní naslouchání. Jako každou komunikační metodu i techniku LEAP/4P je však možné trénovat a postupem času objevit, jaká pozitiva přináší posilování vzájemné důvěry pro terapeutický vztah a účinnost navrhované léčby. --- Pro více informací zaměřených na rozvoj komunikačních dovedností ve zdravotnictví sledujte blog MedicRise a nenechte si ujít žádný z nejnovějších příspěvků!

  • Reflektování pocitů aneb Dejme pacientům najevo, že jejich emoce vnímáme!

    Mnoho zdravotníků považuje vnímání pocitů svých pacientů za "přílišné ponoření se do jejich problémů", mají obavy s nimi soucítit a snaží se udržovat "zdravý emoční odstup". Nezřídka se setkáváme z úst lékařů s výroky typu: "Kdybych měl s každým pacientem prožívat všechny jeho pocity, nejspíš bych z toho brzy zcvoknul!" Nemůže však být pravou příčinou strachu z pacientových prožitků to, že nás nikdo nenaučil s emocemi u našich pacientů zacházet a mluvit o nich? Možná právě z tohoto důvodu se jim podvědomě vyhýbáme. Výsledkem pak často bývají tolik známé výroky pacientů jako: "Vůbec ho nezajímá, jak se cítím!" Existuje však způsob, jak můžeme dát pacientovi na vědomí, že jeho pocity vnímáme a nesnažíme se je ignorovat nebo přehlížet. Dáváme pacientovi najevo, že si všímáme jeho aktuálního prožívání, uvědomujeme si náročnost jeho situace a považujeme jeho prožitky za zcela lidské a legitimní. Zároveň se jedná o způsob, který nám umožňuje s pacientem soucítit a věnovat se jeho prožitkům, aniž bychom je museli sami zažívat. Jedná se o způsob, který nám umožňuje s pacientem soucítit a věnovat se jeho prožitkům, aniž bychom je museli sami zažívat. Pacient se v takovém okamžiku cítí přijatý, pochopený, vnímá náš zájem a empatický přístup, prožívá směrem k nám větší důvěru a otevřenost. Při reflexi emocí si všímáme pacientových reakcí, řeči jeho těla, snažíme se jim porozumět a následně je pojmenovat. Autenticky POPISUJEME, jaké pocity a projevy jsme u pacienta zaznamenali. Můžeme také položit otázku, pokud si nejsme jistí, jaké emoce pacient v daném okamžiku prožívá. Jako příklad můžeme uvést následující zdravotníkovu reflexi: "Vidím, že máte slzy v očích." "Obdržet takovou zprávu pro vás musí být hodně obtížné." "Chápu, že se z výsledků cítíte zklamaný." "Zdá se mi, že vás ta informace velmi potěšila!" „Vidím, že mlčíte. Mohu se vás zeptat, jak se právě teď cítíte a co vám běží hlavou?“ Ne vždy se nám zadaří přesně vystihnout pacientovo momentální rozpoložení, přesto se však pacient cítí potěšen, kdykoliv se mu pokoušíme přiblížit a porozumět. A pokud bychom se přeci jen zcela netrefili, pacient nám své pocity velmi rád upřesní. --- Pro více informací zaměřených na rozvoj komunikačních dovedností ve zdravotnictví sledujte blog MedicRise a nenechte si ujít žádný z nejnovějších příspěvků!

  • Sdělování závažných zpráv představuje jednu z nejnáročnějších situací v medicínské praxi

    Jedním z největších medicínských „oříšků“, který představuje náročnou situaci jak pro pacienty samotné, tak pro jejich lékaře, je sdělování závažné diagnózy. Komunikace o nepříznivých výsledcích vyšetření, nevyléčitelných onemocněních a potenciálně smrtelných diagnózách tvoří „denní chléb“ mnoha lékařských oborů. Přesto však budí v lékařích představa sdělování závažné diagnózy pochopitelný strach a napětí. Často nám totiž chybí potřebné komunikační dovednosti, které by nám, zdravotníkům, pomohly tuto obtížnou situaci zvládnout důstojně, konstruktivně a zároveň citlivě a empaticky. Postrádáme komunikační dovednosti, které by pacientům umožnily nejen nepříznivou informaci vyslechnout a plně jí porozumět, ale také vytvořily prostor pro otevřené prožití emocí, které se s vyslechnutím diagnózy pojí, a poskytly pacientům adekvátní podporu a pochopení. Často nám chybí potřebné komunikační dovednosti, které by nám pomohly tuto obtížnou situaci zvládnout důstojně, konstruktivně a zároveň citlivě a empaticky. Pro sdělování závažných zpráv byl vyvinut komunikační protokol SPIKES (Baile & Buckman, 2000), který zahrnuje několik bodů a strategií, které bychom měli mít jako lékaři na paměti při sdělování nepříznivých informací pacientům a jejich rodinným příslušníkům. Komunikační model SPIKES pro sdělování závažných zpráv: S = SETTING UP the interview (Příprava SITUACE a zajištění SOUKROMÍ) P = Assessing the Patients’s PERCEPTION (Zjištění pacientova POHLEDU na situaci) I = Obtaining the Patient’s INVITATION (Zjištění INDIVIDUÁLNÍ potřeby rozsahu informací) K = Giving KNOWLEDGE and information to the Patient (Sdělení KONKRÉTNÍ nepříznivé INFORMACE) E = Addressing the Patients’s EMOTIONS with empathic responses (Reflexe EMOCÍ pacienta) S = STRATEGY and SUMMARY (SHRNUTÍ řečeného a návrh dalšího postupu) S = (SETTING UP the interview) = Příprava SITUACE a zajištění SOUKROMÍ Před každým náročným rozhovorem je zásadní důkladná příprava. Tato příprava začíná nastudováním výsledků dosavadních vyšetření a znalostí přesných informací o zdravotním stavu pacienta, abychom byli připraveni zodpovědět jeho případné otázky. Neméně důležitý je výběr vhodného prostředí pro sdělení závažné diagnózy, které umožňuje dostatečný klid a soukromí. Takovým prostorem může být uzavřená místnost nebo tichá kancelář, kde si můžete společně sednout, naopak chodba na oddělení, kudy neustále prochází velké množství lidí, je pro takovou konverzaci zcela nevhodná. Důležité je vyhradit si na rozhovor zvláštní čas a stanovit si délku rozhovoru, s níž budete dopředu vy i pacient srozuměni. Vhodné je mít po ruce papírové kapesníky, nabídnout pacientovi a jeho rodině vodu, ztišit si mobilní telefon (a sdělit sestřičkám, jak dlouho nyní nebudete k dispozici :)). P = (Assessing the Patients’s PERCEPTION) = Zjištění pacientova POHLEDU na situaci Úvodem rozhovoru zjišťujeme, kolik informací pacient do této chvíle obdržel, co již o své nemoci ví a co dalšího by se chtěl dozvědět. Zajímá nás, jakým způsobem pacient svůj zdravotní stav vnímá a nakolik se jeho informace blíží skutečnosti. Nezřídka se můžeme setkat ze strany pacienta s popřením jeho nemoci. V takovém případě bychom měli být při sdělování diagnózy zvláště obezřetní. Při naslouchání věnujeme pozornost slovníku pacienta. Slova, která používá pro popis svého onemocnění, můžeme v pozdější části rozhovoru použít pro usnadnění vzájemného porozumění. Zvláště si všímáme toho, jaké nejistoty, obavy a očekávání pacient verbalizuje. Pro zjištění pacientova pohledu na situaci můžeme využít následující otázky: „Co všechno již víte o svém současném zdravotním stavu?“ „Jaké informace o vaší nemoci vám sdělili ostatní lékaři?“ „Jaké informace vám chybí k tomu, abyste věděl vše, co potřebujete?“ I = (Obtaining the Patient’s INVITATION) = INDIVIDUÁLNÍ potřeba rozsahu informací Kontroverzní otázkou, týkající se sdělování závažné diagnózy, není ani tak otázka „zda informaci sdělovat“, jako spíše „jakým způsobem ji sdělovat a do jakých detailů“. Měl by to být právě pacient, který se svobodně rozhoduje, kolik podrobností o své diagnóze chce znát a za jakých okolností si přeje je obdržet. Ačkoliv je tento bod v komunikačním modelu SPIKES na třetím místě, je vhodné jej mít na paměti daleko dříve, než k samotnému sdělování nepříznivé zprávy dojde. Následující otázky můžeme pacientovi položit kdykoliv předtím a připravit se tak na potenciální rozhovor s předstihem. „Někteří lidé jsou raději, když se informace o své diagnóze dozvídají sami, jiní u sebe chtějí mít někoho ze svých blízkých. Jak byste si to přál vy?“ „V případě, že by se vaše onemocnění ukázalo být vážnější, přál byste si znát podrobnosti o vašem zdravotním stavu?“ K = (Giving KNOWLEDGE and information to the Patient) = Sdělení KONKRÉTNÍ nepříznivé INFORMACE Od začátku rozhovoru je důležité mít na paměti, jaký je cíl vzájemné konverzace a jakou konkrétní informaci potřebujete pacientovi sdělit. Stavět můžete na informacích, které již pacient o svém onemocnění má, je vhodné používat „pacientův slovník“ a vyhnout se odborné terminologii. Sdělení zahajujeme krátkým varováním: „Obávám se, že pro vás nemám dobré zprávy.“ nebo „Zdá se, že vaše onemocnění je vážnější, než se původně zdálo.“ Následně sdělíme pacientovi konkrétní nepříznivou informaci v jedné, maximálně dvou krátkých, stručných a jasných větách. „Zobrazovací vyšetření ukázalo, že máte v mozku zhoubný nádor.“ Poté sdělení přerušíme, necháme jej doznít a vyčkáme na pacientovu reakci. Čím jasněji a konkrétněji informaci vyjádříme, tím větší je pravděpodobnost, že jí pacient porozumí. Snažíme se zabránit nejasnostem a pocitu nejistoty, který vzniká v případě, že „chodíme okolo horké kaše“, nebo se vyjadřujeme nepřesně a nekonkrétně ve snaze zmírnit tíži dané informace. Čím jasněji a konkrétněji informaci vyjádříme, tím větší je pravděpodobnost, že jí pacient porozumí. Jakékoliv další informace opět předáváme po jasných a stručných částech, abychom poskytli pacientovi dostatek prostoru a času na jejich zpracování. Pamatujte, že mnoho informací je možno nechat na později, připomínejte si, jaké konkrétní sdělení je cílem tohoto rozhovoru, a u tohoto sdělení s pacientem zůstávejte. Je užitečné, pokud se v průběhu této části rozhovoru ujistíte, zda pacient vašemu sdělení skutečně porozuměl. Při ujišťování se vždy používáme otevřené otázky, abychom zjistili ne pouze to, ZDA pacient porozuměl, ale také to, JAK porozuměl. Toto ujištění můžeme provést následujícími způsoby: „Jak rozumíte tomu, o čem jsme do této chvíle mluvili?“ „Mohl byste mi prosím zopakovat, o čem jsme prozatím mluvili, abych měl jistotu, že jsem se vyjádřil dostatečně jasně, abyste mi mohl porozumět?“ Pokud je pacient vyděšený, v šoku, naštvaný či nešťastný, má tendenci informace zapomenout, vytěsnit nebo je vůbec neslyšet. Nedělá to záměrně, tento fenomén je spojen s prožíváním silných negativních emocí. Je proto přínosné, pokud nejdůležitější informace zopakujete, napíšete na papír, předáte informační brožuru či využijete jakoukoliv jinou pomůcku, ke které se může pacient po skončení rozhovoru vrátit. E = (Addressing the Patients’s EMOTIONS with empathic responses) = Reflexe EMOCÍ pacienta Reflektování emocí pacienta a empatická podpora jsou pro nás, zdravotníky, velkou výzvou při sdělování závažných zpráv. Pokud pacientovi sdělujeme nepříznivou diagnózu, měli bychom být připraveni na to, že v pacientovi zpráva vzbudí silnou emoční odpověď. Ta je velmi individuální a může se napříč pacienty značně odlišovat. Někteří lidé při obdržení takové zprávy reagují mlčením, jiní pláčou, další se zlobí, jiní informaci popírají, snaží se ji neslyšet. Ať už je však reakce pacienta jakákoliv, měli bychom být připraveni se jeho pocitům bezprostředně věnovat. Při reflexi emocí si všímáme pacientových reakcí, řeči jeho těla, snažíme se jim porozumět a následně je pojmenovat. Autenticky popisujeme, jaké pocity a projevy jsme u pacienta zaznamenali. Můžeme také položit otázku, pokud si nejsme jistí, jaké emoce pacient v daném okamžiku prožívá. „Vidím, že máte slzy v očích.“ „Přál bych si, abych měl pro vás lepší zprávy. Musí být hodně těžké dozvědět se takovou informaci.“ „Rozumím tomu, že jste z výsledků zklamaný/rozzlobený/smutný.“ „Vidím, že mlčíte. Mohu se vás zeptat, jak se právě teď cítíte a co vám běží hlavou?“ Nesnažíme se argumentovat, pocity vyvracet, nesnažíme se je potlačovat ani odklánět. Někdy je nejlepší „odpovědí“ chvíle ticha. Ne každá otázka, kterou pacient vznáší v okamžiku intenzivní emoční reakce, vyžaduje naši odpověď. Lépe je proto věnovat se reflektování emocí a „nechytat se“ pacientových slov. Na otázku: „To znamená, že umřu?“ může být v danou chvíli nejlepší odpovědí: „Vidím, že je to pro vás hodně těžké.“ Nesnažíme se argumentovat, pocity vyvracet, nesnažíme se je potlačovat ani odklánět. Poskytnutí dostatečné podpory a reflektování pocitů pacienta by mělo představovat nejdůležitější cíl při sdělování závažné zprávy. Mnohdy se snažíme zahnat nepříjemné emoce tím, že argumentujeme nejnovějšími metodami léčby ve snaze vzbudit v pacientovi naději na uzdravení. Nezapomínejme však, že na informování pacienta o možnostech léčby bude dostatek prostoru v další části rozhovoru nebo při některém z příštích setkání. S = (STRATEGY and SUMMARY) = SHRNUTÍ řečeného a návrh dalšího postupu Předtím, než se posunete k poslední části rozhovoru, je vhodné ujistit se, zda je pacient připraven pokračovat v konverzaci, a získat jeho svolení posunout se dál. „Chápu, že je pro vás těžké zpracovat takovou informaci, rád bych se vás proto zeptal, zda byste chtěl ještě dnes mluvit o možnostech léčby, nebo byste preferoval setkat se ještě jednou, až si trochu odpočinete?“ Pokud pacient souhlasí, v závěru rozhovoru jej informujeme o další postupu, necháváme pacientovi prostor pro rozhodnutí o preferované metodě léčby, případně se domlouváme na termínu dalšího setkání, kde stanovujeme konkrétní plán. Můžeme požádat pacienta, aby nám shrnul, o čem jsme v průběhu rozhovoru mluvili a na čem jsme se společně domluvili. „Vím, že byl náš rozhovor hodně intenzivní a dozvěděl jste se mnoho informací. Mohl byste mi prosím zopakovat, co jste si zapamatoval, abych měl jistotu, že se mi podařilo předat vám vše důležité?“ Je užitečné, pokud se pacienta zeptáme, co by mu nyní pomohlo, a zda je něco, co bychom pro něj mohli udělat. Zajímáme se o to, co bude dělat, až z naší ordinace odejde, s kým bude tuto informaci sdílet, zda nepotřebuje někomu zavolat. Je užitečné, pokud se pacienta zeptáme, co by mu nyní pomohlo, a zda je něco, co bychom pro něj mohli udělat. Po vzájemném rozloučení nezapomeňme sami sobě dopřát pár chvil pro zastavení a vydechnutí. Můžeme prozkoumat své vlastní pocity, zjistit, jak se cítíme, a zda bychom také nepotřebovali nějakou formu podpory od svých přátel či kolegů. Je důležité nechat v sobě daný rozhovor doznít, abychom jej myšlenkově i emocionálně opustili a mohli se věnovat dalším pacientům. --- Pro více informací zaměřených na rozvoj komunikačních dovedností ve zdravotnictví sledujte blog MedicRise a nenechte si ujít žádný z nejnovějších příspěvků!

  • Reflektivní naslouchání jako dovednost ke skutečnému porozumění našim pacientům

    Nezávisle na tom, jak bezchybná je naše dovednost naslouchání, to, zda skutečně slyšíme, co se nám pokouší pacient sdělit, nám může potvrdit nebo vyvrátit pouze on sám. Při reflektivním naslouchání využíváme komunikačních technik označovaných jako zrcadlení a parafrázování obsahu pacientových slov a pocitů, které jsme u něj zaznamenali. Reflektivní naslouchání neslouží k pokládání otázek, doptávání se na detaily pacientova sdělení, nevkládáme do něj vlastní pohledy a názory, nepokoušíme se interpretovat příčiny pacientova prožívání. Prostřednictvím reflektivního naslouchání dáváme pacientovi na vědomí, že jej plně vnímáme, že slyšíme, co nám sděluje, snažíme se mu porozumět a skutečně pochopit obtíže, s nimiž za námi přichází. Reflektivní naslouchání neslouží k pokládání otázek, doptávání se na detaily pacientova sdělení, nevkládáme do něj vlastní pohledy a názory, nepokoušíme se interpretovat příčiny pacientova prožívání. Reflexe pocitů a obsahu pacientových slov má mnoho významů a přináší mnoho pozitivních aspektů do vzájemné komunikace: Pacient „slyší“ své vlastní myšlenky a snáze se soustředí na své sdělení i momentální prožívání. Pacient vnímá, že se pokoušíme nahlížet jeho obtíže z jeho vlastní perspektivy, ne pouze skrze "medicínské brýle", které máme na očích. Pacient vnímá, že máme zájem porozumět jeho sdělení co možná nejlépe. Pacient se cítí být podpořen, pociťuje odvahu mluvit dále, sdílí své obtíže detailněji a do větší hloubky, čímž často poskytuje důležitá diagnostická vodítka. Pacient pociťuje větší důvěru ke svému lékaři, vnímá vzájemný vztah jako partnerský a vykazuje větší angažovanost ve spolupráci na léčebném procesu. Co to znamená "zrcadlení"? Zrcadlení řadíme mezi základní techniky reflektivního naslouchání. Spočívá v téměř doslovném opakování pacientových slov. Zrcadlení je obvykle krátké, stručné a jednoznačné. Často postačí zopakovat pouze poslední slova pacientovy věty či klíčová slova, která pacient sděluje. Zrcadlení je obvykle krátké, stručné a jednoznačné a spočívá v téměř doslovném opakování pacientových slov. Zrcadlení poskytuje pacientovi informaci, že s ním udržujeme linii hovoru, a slyšíme zásadní informace v jeho vyprávění. Zrcadlení můžeme použít například v okamžicích, kdy pacient sděluje více informací najednou, nechceme jej přerušovat, ale zároveň mu chceme dát najevo, že mu stále aktivně nasloucháme. Jako příklad zrcadlení můžeme uvést následující interakci pacienta s lékařem: Pacient: „…nejprve jsem měl z operace opravdu dobrý pocit,…“ Lékař: „Dobrý pocit.“ Pacient: „…jenomže pak se mi přitížilo, začalo mě bolet břicho, pak přišla sestřička a naměřila mi tu teplotu. No a pak už mě vezli na sál a musel jsem na tu další operaci…“ Lékař: „Prodělal jste další operaci.“ Pacient: „…a od té doby se to se mnou veze, doktore.“ Přestože může být zrcadlení velmi efektivním způsobem, jak dát pacientovi najevo svou spoluúčast, není doporučováno postavit své komunikační dovednosti pouze na tomto základu. Neustálé opakování pacientových posledních slov může být pro posluchače po nějaké době značně iritující, proto platí, že „zrcadlit“ je potřeba s mírou! Své komunikační dovednosti můžete "okořenit" ku příkladu tím, že se naučíte v rámci své komunikace plynně přecházet mezi zrcadlením a parafrázováním... Co to znamená "parafrázování"? Druhou z technik patřících mezi komunikační dovednosti reflektivního naslouchání je tzv. „parafrázování“ obsahu pacientových slov a pocitů. Parafrázování spočívá ve zopakování pacientovy věty našimi vlastními slovy. Dáváme tak pacientovi najevo nejen to, že jsme skutečně poslouchali, ale rovněž to, jakým způsobem jsme mu porozuměli. Pacient může následně potvrdit, zda jsme porozuměli správně, nebo upřesnit, co nebylo dostatečně jasné a srozumitelné. Parafrázování spočívá ve zopakování pacientovy věty našimi vlastními slovy. Jako příklad parafrázování můžeme uvést následující interakci mezi lékařem a pacientem: Pacient: „…nejprve jsem měl z operace opravdu dobrý pocit, jenomže pak se mi přitížilo, začalo mě bolet břicho, pak přišla sestřička a naměřila mi tu teplotu. No a pak už mě vezli na sál a musel jsem na tu další operaci...“ Lékař: „Takže pocit úlevy vystřídaly pooperační komplikace, kvůli kterým se musel zákrok opakovat.“ Pacient: „Přesně. Bylo to hrozné, vůbec jsem nechápal, co se to děje. Najednou kolem mě začali pobíhat doktoři i sestry a pořád říkali něco o nějakém zánětu…“ Lékař: „Byl jste zmatený, protože jste netušil, že by pouhá bolest břicha mohla signalizovat závažnou komplikaci.“ Pacient: „To bych úplně neřekl, spíš jsem byl naštvaný, že mi nikdo pořádně nic nevysvětlil a hned už jsem jel zase zpátky na sál…“ Ve výše uvedené konverzaci si můžete povšimnout zejména pacientovy reakce na lékařovo parafrázování. V prvním případě pacient potvrzuje, že lékař jeho větě porozuměl správně. V druhém případě naopak opravuje lékaře, který pochopil jeho sdělení odlišně, a dodává nové, doplňující informace, díky nimž již není možno pochopit pacientovu větu jinak. Používáte některou z technik reflektivního naslouchání ve svých rozhovorech s pacienty? Jaké zkušenosti s těmito technikami máte, jaká úskalí a příležitosti Vám jejich zařazení do mezilidské komunikace přináší? --- Pro více informací zaměřených na rozvoj komunikačních dovedností ve zdravotnictví sledujte blog MedicRise a nenechte si ujít žádný z nejnovějších příspěvků!

  • Co představuje "empatické naslouchání"?

    Empatické naslouchání představuje nejvyšší úroveň pozornosti, kterou při naslouchání obtížím pacienta můžeme vyvinout. Napomáhá vytváření pozitivní psychologické atmosféry, která podporuje otevřenost, terapeutickou blízkost a vzájemné porozumění. Pokud nasloucháme empaticky, pak nevěnujeme pozornost pouze obsahu pacientových slov, ale všímáme si rovněž emocí, které při sdělování těchto slov zažívá. Nasloucháme se záměrem opravdu porozumět těžkostem pacienta, ne pouze povaze jeho symptomů a délce jejich trvání. Vnímáme vyprávění pacienta včetně informací, které nám sděluje nepřímo, abychom pochopili, jak současný pacientův stav zapadá do kontextu jeho života, prožívání, vztahů, ale také jeho obav a očekávání, potřeb či hodnot, které považuje za důležité. Vnímáme vyprávění pacienta včetně informací, které nám sděluje nepřímo, abychom pochopili, jak současný pacientův stav zapadá do kontextu jeho života, prožívání, vztahů, ale také jeho obav a očekávání, potřeb či hodnot, které považuje za důležité. Zcela jiné prožitky a postoje může zaujímat hubnoucí, pětatřicetiletý pacient, stěžující si na problémy s vyprazdňováním, jehož žena je na rodičovské dovolené a otci diagnostikovali kolorektální karcinom před 50. rokem věku, a dvacetiletá studentka medicíny stěžující si na časté bolesti břicha, trpící opakovanými průjmy, která zhubla o zkouškovém období několik kilogramů. Přestože oba výše uvedení pacienti přicházejí s velmi podobnými příznaky, z uvedeného popisu se můžeme pouze domnívat, jaká je pravá příčina jejich zdravotního stavu. Co je však zřejmé, každý z nich bude mít spojené se svými obtížemi značně odlišné pocity a pro každého z nich přináší potenciální onemocnění závažné komplikace pro jejich současný život. Hubnoucí muž může mít obavy z onkologického onemocnění, může u něj převládat strach, že nebude schopen finančně zabezpečit svou rodinu. Mladá studentka může zažívat pocity selhání, že se jí nedaří zvládat zkouškové období s klidem, nebo může mít obavy, že nebude schopna lékařskou fakultu dostudovat. Znalost pozadí pacientových obtíží nám umožňuje personalizovat zdravotní péči. Přestože zvolíme tentýž vyšetřovací algoritmus, náš přístup a postoj se může u každého pacienta mírně odlišovat. Víme, co je pro pacienta důležité a z čeho má největší obavy, proto se primárně zaměřujeme na to, abychom tyto obavy rozptýlili, pomohli je pacientovi zpracovat nebo k nim přistupujeme obezřetněji a soucitněji, jsme-li nositeli špatných zpráv. Víme, co je pro pacienta důležité a z čeho má největší obavy, proto se primárně zaměřujeme na to, abychom tyto obavy rozptýlili, pomohli je pacientovi zpracovat nebo k nim přistupujeme obezřetněji a soucitněji, jsme-li nositeli špatných zpráv. Osvojení si empatického naslouchání však přináší mnoho dalších pozitiv, jak pro pacienty samotné, tak pro nás, zdravotníky. Dokážete uvést, proč je pro poskytovatele péče dovednost empatického naslouchání významná a jaká další pozitiva s sebou nese její začlenění do každodenní terapeutické praxe? --- Pro více informací zaměřených na rozvoj komunikačních dovedností ve zdravotnictví sledujte blog MedicRise a nenechte si ujít žádný z nejnovějších příspěvků!

  • Jak aktivně nasloucháte svým pacientům?

    Naslouchání nepředstavuje pouze dovednost, díky níž získáváme od pacientů potřebné informace ke stanovení správné diagnózy, ale též nástroj, který nám umožňuje navázání kontaktu s druhým člověkem, vytvoření vzájemné důvěry a prostoru pro skutečné porozumění pacientovým obtížím. Naslouchat však můžeme na mnoha různých úrovních: IGNORACE – Pacienta neposloucháme, nevnímáme, možná kolem něj pouze procházíme nebo zapisujeme poznámky do počítače, aniž bychom mu věnovali svou pozornost. V takovém okamžiku se ani nepokoušíme naslouchat. PŘEDSTÍRANÉ NASLOUCHÁNÍ – Skoro se zdá, že pacienta posloucháme, díváme se na něj, dokonce i přikyvujeme v okamžicích, kdy se na chvíli odmlčí, ve skutečnosti jsme však myšlenkami zcela jinde. Už myslíme na vyšetření, která bude potřeba objednat, na medikaci, kterou chceme pacientovi naordinovat. Přestože vypadáme, že se pokoušíme naslouchat, naše pozornost je směřována jinam a obsah pacientových slov k nám nedoléhá. SELEKTIVNÍ NASLOUCHÁNÍ – Nasloucháme pouze obsahu, který je pro nás důležitý, pouze slovům, která chceme slyšet. Slyšíme, když pacient vypráví, jak dlouho jeho obtíže trvají, kolikrát zvracel, zda se v jeho rodině vyskytuje onkologické onemocnění či popisuje charakter a vyzařování své bolesti. Všechny zdánlivě nepotřebné informace však vypouštíme a svou pozornost v takových okamžicích vypínáme. POZORNÉ NASLOUCHÁNÍ – Skutečně slyšíme obsah pacientových vět, vnímáme vše, co nám říká, a rozumíme jejich obsahovému významu. Ačkoliv však slyšíme všechna slova, nedocházíme k opravdovému porozumění, neboť přehlížíme jejich emoční náboj a skryté významy, které pro pacienta mají, nevnímáme je v celkovém kontextu pacientova života. EMPATICKÉ (AKTIVNÍ) NASLOUCHÁNÍ – Empatické naslouchání je nejvyšší úrovní naslouchání, při níž docházíme k opravdovému porozumění pacientovým obtížím, pacient se cítí být pochopený a vytváříme prostor pro důvěrný a otevřený terapeutický vztah. Pokud nasloucháme empaticky, nasloucháme se záměrem porozumět, co se odehrává uvnitř pacienta a jaký vliv má nemoc na jeho běžný život. Vnímáme obsah pacientových slov v kontextu jeho hodnot, rozumíme jeho obavám, slyšíme, co nového nemoc pacientovi do života přináší. Zároveň si všímáme pacientova prožívání, vnímáme pocity a emoce asociované s jeho slovy. Empatické naslouchání nám umožňuje získat mnoho informací, které s námi pacient sdílí pouze „mezi řádky“, a skutečně porozumět těžkostem, s nimiž za námi přichází. Osvojení si dovednosti empatického naslouchání pozitivně ovlivňuje proces poskytování zdravotní péče a má vliv na mnoho jejích aspektů. Jaké pozitivní důsledky osvojení si empatického naslouchání vás napadají? --- Pro více informací zaměřených na rozvoj komunikačních dovedností ve zdravotnictví sledujte blog MedicRise a nenechte si ujít žádný z nejnovějších příspěvků!

bottom of page