Vždycky můžeme něco nabídnout

Za okny vyšetřovny je tma, kterou prosvětluje pouze světlo nedaleké pouliční lampy, a tichou místností se rozléhá klapání mých prstů na klávesnici počítače. Dokončím tento příjem a pak už si snad budu moci jít lehnout. Dlouze zívnu, zavrtím se na židli a promnu si oči, unavené po celodenní směně.


Monotónní zvuk zapisování protne náhlé zazvonění telefonu, které mě vytrhne z myšlenek na poslední pacientku netrpělivě poposedávající v čekárně a vyčkávající na můj pokyn k převozu na oddělení. Dneska se vážně nevyspím.


„Paní doktorko,“ ozve se sesterský hlas z recepce centrálního příjmu, „volá vám nějaký muž, co říká, že drží pistoli u hlavy a chce se zabít, tak to jsme zvědaví, co s tím uděláte.“ Nežli se nadechnu k otázce, sluchátko oněmí a k mému uchu dolehne tíživá ozvěna zhuštěného ticha, přerývaná pouze vzdálenými zvuky televize na druhé straně telefonního drátu.


Několik následujících setin rozvíří náhlý příval nekontrolovatelných myšlenek, katastrofických obrazů a svírajících pocitů. Snažím se porozumět zachycenému varování v sesterském sdělení, které se ukrylo pod povrchem sotva znatelného cynismu. Kdo že mi to volá?


Určitě si spletl telefonní číslo. Určitě chtěl hovořit s někým, kdo si ví v těchto situacích rady. Mohla bych ho odkázat na Centrum krizové intervence. Třeba se nechce zabít. Třeba tomu jen sestra špatně porozuměla. Musím zachovat klid. Ale jak? Tohle jsem nikdy neřešila. Co mu mám sakra říct?


„Dobrý den, u telefonu Barbora Mechúrová, Centrální příjem Bohnice, jak vám mohu pomoci?“


Ticho.


Táhlé, nekonečné ticho.


Je pozdě? Ptám se sama sebe, udivena nemístností úvahy nad rychlostí přepojování telefonních hovorů.


„Dobrý den, Barbora Mechúrová, slyšíme se? Mohu se zeptat, s kým hovořím?“


„To nepotřebujete vědět,“ odpoví ze sluchátka zastřený, mužský hlas, a vzápětí se rozplyne v mrazivém oparu. Zachytím svou téměř nepostřehnutelnou úlevu, stejně jako narůstající záchvěv paniky.


Kdybych před nástupem do služeb absolvovala kurz krizové intervence, nepochybně bych teď věděla, jak se zachovat. Nebo bych alespoň tušila, jakou strukturu by náš rozhovor měl mít. Pokouším se vybavit si věty, které slýcháváme v celovečerních filmech, když se některá z postav pokouší přimět hlavního hrdinu slézt ze římsy mrakodrapu v srdci Manhattanu. „Slyšela jsem, že je vám těžko. Povězte, co pro vás můžu udělat?“ Tak tohle je opravdu špatný film.


„Mám v ruce pistoli a chci zmáčknout spoušť,“ sděluje pomalým tempem a ve snaze o zřetelnou výslovnost zdůrazňuje pomlku za každým slovem. „Nevím, jak dál. Už chci, aby to skončilo,“ posléze dodá, než se opět odmlčí.


„Přemýšlel jste, že zmáčknete spoušť, ale přesto jste zvedl telefon a zavolal mi. Vnímám v tom přání tuhle situaci zvládnout a nechat si pomoci,“ snažím se reflektovat jeho jednání, aniž by postřehl úzkost v mém hlase.


Důkladně volím každou svou větu v naději, že vhodným slovosledem dokážu odvrátit jeho rozhodnutí, stejně jako ve strachu, že ho jediným neuváženým slovem ztratím.


Vím, že nemohu převzít zodpovědnost za jeho život. Vím, že rozhodnout se zemřít je jeho volba. Vím, že to nejsem já, kdo drží jeho budoucnost ve svých rukách. A kdo v týchž rukách svírá zbraň. Ale co když?


Následuje další odmlka. Hodiny na stěně odpočítávají nekonečno.


Podvědomě odtahuji telefon od ucha a obličej kroutím v očekávání ohlušujícího výstřelu.


„Asi jsem na to moc velký srab,“ sděluje prostě, zatímco já vydechuji úlevou.


Mluvíme o jeho dětech žijících v zahraničí. O samotě, která ho tíží. O množství alkoholu, které vypil, předtím, než vytočil telefonní číslo bohnické nemocnice.


Já, začínající lékařka, improvizovaně balancující na ostří nože, toužící poskytnout potřebnou podporu a porozumění.


On, tajemný muž, odhodlaný zůstat v naprosté anonymitě, zoufale volající o pomoc.


Jakoby mimoděk upoutá mou pozornost okénko displeje pevné linky, jež mě vytrhne z ponoření do vypjatého telefonátu. Pár dalších vteřin užasle hledím na jediné vodítko k neznámému muži. Jak jsem to jen mohla přehlédnout?


Nadále udržuji plnou soustředěnost, zatímco nemotorně šmátrám v šuplících pro kousek papíru. Mezi přerývanými vzlyky, vytrácejícími se v šumění sluchátka, spěšně opisuji z displeje telefonní číslo volajícího. „Chápu, že jste nešťastný. Na vašem místě bych také nejspíš pociťovala velký smutek.“


„Víte, nikdy bych tomu nevěřil, ale pomáhá mi s vámi mluvit. Máte moc příjemný hlas.“


Poprvé se pousměji.


Je s podivem, že během medicínského vzdělávání se nám dostává výcviku s cílem připravit nás na neočekávané situace, k nimž v našem profesním životě s největší pravděpodobností dojde. Přes veškerou snahu však pro nás zůstává většina situací neprobádanými, neohmatanými, nepředstavitelnými a tváří v tvář těmto výzvám se cítíme být nepřipraveni, nejistí a nezkušení.


Nehledě na množství dříve nabytých zkušeností však pokaždé existuje něco, co můžeme člověku nabídnout.


Čas. Vyslechnutí. Slova útěchy. Soucit. Nadechnutí. Laskavost. Přijetí. Svou přítomnost. Pochopení.


„Pokud by se vám přitížilo a chtěl jste se mnou zase mluvit, zavolejte. Budu tady celou noc. A vězte, že všechno je řešitelné.“


Všechno je řešitelné.


Hovor přeruší obsazovací tón. Zavěsil.


Následujícího rána nervózně vytáčím policejní linku s nadějí, že dostanu kontakt na komisaře, kterému jsem před půlnocí diktovala opsané telefonní číslo a popisovala obavy o sebevražedného muže. Stále se ještě probouzím po bezesné noci. Probudil se také on?


„Našli jsme ho. Je v pořádku,“ informuje mě policie, a zatímco vydechuji vděčností, v jedné větě dodává: „kolegové ho odvezli na psychiatrické vyšetření, už si nemusíte dělat starosti.“


Možná jsem na tuhle situaci nebyla vůbec připravená a možná jsem neudělala všechno zcela správně. Možná byl náš vzájemný rozhovor důležitý, možná muži telefonické sdílení pomohlo a možná na jeho úvahách nic nezměnilo. Možná mu v sebevražedném úmyslu zabránilo něco dočista jiného.


A možná to, co vnímám jako nejmenší, bylo pro muže tím největším darem. Možná.


Co však vím jistě, že vždycky existuje něco, co můžeme nabídnout.


Vždycky.

14 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše