Dědictví generacím budoucích lékařů: Co jsme obdrželi a co budeme předávat dál?

V roli mediků se nám dostává nevšední příležitosti pozorovat při práci zkušené lékaře a starší kolegy, „dívat se jim pod ruce“, učit se z jejich příkladů a vytvářet si vlastní vzory, podle nichž bychom se jednou jako lékaři chtěli chovat a jednat. Každodenní návštěvy nemocnic, asistence na sálech a ambulancích, to vše nás postupně formuje

a dává nám základ pro budoucí výkon povolání, které jsme si zvolili.


Dlouho jsem si však dostatečně neuvědomovala, jak velkou sílu má ve vývoji našeho „doktorského já“ to, jaké lékaře jsme na své cestě potkali, v jakém prostředí jsme jako medici vyrůstali a jaká atmosféra panuje v komunitě, jíž jsme součástí.


Podobně jako se malé děti učí od útlého věku nápodobou od svých rodičů, tak se také studenti medicíny učí od prvního ročníku lékařské fakulty pozorováním lékařů, kolegů a zdravotnických pracovníků, s nimiž přicházejí do kontaktu. Tento řetězec zkušeností, znalostí a dovedností se předává „z generace na generaci“, často téměř v nezměněné podobě.


Tento řetězec zkušeností, znalostí a dovedností se předává „z generace na generaci“, často téměř v nezměněné podobě.

Nepředáváme si však pouze znalosti a dovednosti, ale též zakonzervované vzorce chování a přístupu, nejen k pacientům, ale též ke svým kolegům, k rodinným příslušníkům, ke zdravotnickému systému i k výkonu povolání jako takovému.


Dokážeme identifikovat, co je součástí tohoto společného lékařského „dědictví“?

Dokážeme nahlédnout, které z těchto „darů“ mají v medicíně skutečně své místo, které jsou přínosné a které by si zasloužily změnu, vývoj a posun na novou úroveň?

Po čem touží naši pacienti, uživatelé zdravotní péče? Po čem toužíme my, kteří tuto péči poskytujeme?

Mohli bychom společně vytřídit „starožitnosti“ od skutečných darů, které příští generace lékařů doopravdy potřebuje?


Nepatřila jsem mezi studenty, kteří měli v plánu po studiu opustit zemi a věnovat se práci v zahraničí, přesto mám pro své kolegy a jejich motivace silné pochopení. Také mně mnoho věcí v současném zdravotnickém systému nevyhovuje. Vždy jsem však měla silnou víru, že ačkoliv není možné „postavit Řím za den“, postupná změna je možná. Daleko lépe se však systémy mění, pokud víme, že někde jinde této změny již dosáhli. Nebo snad nešlo o změnu, jen si zkrátka celé generace lékařů předávaly „dědictví“ odlišné od toho, které jsme si předávali u nás?


Před pár měsíci jsem seděla v chirurgické ambulanci několik set kilometrů od našich hranic v rámci své dvouměsíční zahraniční stáže a to, čehož jsem byla svědkem mě

v tomtéž okamžiku naplnilo obrovskou vděčností, hrdostí a obdivem, stejně jako zklamáním, vztekem a nechutí.


Měla jsem možnost pozorovat rozhovor lékaře se sedmdesátiletým mužem, kterému před několika dny nalezli ložisko v plicích, dosud však bez možnosti říci, zda se jedná o benigní lézi či maligní nádor. Kromě faktu, že si lékař vyhradil pro pacienta více než půl hodiny svého času, byl po celou dobu rozhovorem plně zaujatý, přítomný

a autentický. Nesetkávám se často s tím, že by lékař vzal do ruky tužku a papír, aby mohl pacienta edukovat, nakreslit mu obrázek jeho hrudníku a popsat mu, kde se ložisko nachází. Ba co více, tento chirurg popsal pacientovi celý průběh operace, včetně pooperačního průběhu, možných komplikací a přínosů, které očekává. Rovněž mu vyložil jiné možnosti terapie a nabídl pacientovi setkání v následujícím týdnu, aby měl dostatek času se v klidu a důkladně rozhodnout. A to vše prokládal otázkami, ujišťoval se,

zda pacient všemu rozumí, naslouchal jeho vyprávění, obavám i potřebám. Po celou dobu jsem vnímala z jeho postoje, mluvy i neverbálního vyjadřování účast, laskavost

a empatii. Můžete namítnout, že jsem měla zkrátka štěstí na lékaře. Možná vás však překvapí, že se stejným přístupem jsem se setkala během 3 dní ze strany 4 různých lékařů, s nimiž jsem měla možnost spolupracovat!

Po celou dobu jsem vnímala z jeho postoje, mluvy i neverbálního vyjadřování účast, laskavost a empatii.

Zklamání, vztek a nechuť plynuly ze zkušeností s velkou částí pracovišť a doktorů,

s nimiž jsem se setkala během uplynulých několika let u nás. Nepochybuji, že každý

z nás zná nějakého lékaře, který při vzájemném kontaktu nikdy nevzhlédl od počítače, podání ruky při vstupu do ordinace bylo pouze naučeným gestem, nepříznivá diagnóza byla sdělena netaktně, mimo řečí nebo ve spěchu. Známe lékaře, s nimiž máme

při rozhovoru pocit, že jsme pro ně jen další z mnoha diagnóz. A pokud jde o edukaci

k plánovanému výkonu? Většinou je nám pouze podstrčen papír s informovaným souhlasem, který se téměř obáváme dočíst do konce, protože již dopředu víme,

že poslední z možných komplikací je slovo „smrt“. Ten je nám navíc ještě podáván

se slovy „přečtěte si to a dole to podepište“. Kdo z nás by měl pocit, že se skutečně může zeptat na otázky, které ho napadají, na obavy, které se vynořily, a nejasnosti, které při rozhovoru vznikly, pokud lékař nebyl skutečně ochotný, přítomný a zainteresovaný? „Přece nebudu pana doktora zdržovat, v čekárně má spoustu pacientů, a navíc bych měl nejspíš všemu rozumět.“


Na druhé straně se však při skončení tohoto ambulantního rozhovoru objevily pocity obdivu, hrdosti a vděčnosti. Obdivu k lékařům, jejichž přístup je natolik odlišný. Obdivu k prostředí, které ukazuje, že v poskytování zdravotní péče existují i jiné možnosti. Ne nadarmo nese služba poskytovaná v nemocnicích výraz „zdravotní péče“. Hrdost na mezilidský kontakt a obor, v jehož problematice se vzdělávám. Schopnost poskytnout tolik podpory, laskavosti a porozumění, stejně jako profesionality, kvality

a kompetence. V neposlední řadě vděčnost za tuto zkušenost. Za příležitost vidět,

že existují zdravotnické systémy, kde je zmiňovaná úrovně poskytované péče naprostou samozřejmostí. Vděčnost za možnost tento přístup pozorovat a nápodobou integrovat mezi své vlastní lékařské dovednosti.


Jeden pocit však byl daleko silnější a intenzivnější než všechny výše zmiňované.


Naděje.


Nechci být kritikem současného zdravotnictví a nepřeji si proti němu otevřeně vystupovat. Podrývala bych společenství, jehož jsem sama součástí, které jsem si zvolila a které pomáhám vytvářet. Ale právě proto, že se podílím na jeho spolutvorbě, přeji si přispět k jeho pozitivní změně, rozvoji a transformaci.


Po této zkušenosti vím, že změna je možná, neboť jsou místa, kde se již stala skutečností.

Změna však nepřijde ze strany našich vyučujících, primářů, vedoucích lékařů, politiků či veřejnosti volající po odlišném přístupu k jejich zdraví. Změna se odehrává uvnitř nás, budoucí generace zdravotníků, ve vědomém přístupu k lidem, s nimiž přicházíme do kontaktu, k profesi, kterou zastáváme, i k sobě samým.

Změna se odehrává uvnitř nás, budoucí generace zdravotníků, ve vědomém přístupu k lidem, s nimiž přicházíme do kontaktu, k profesi, kterou zastáváme, i k sobě samým.

Jsme to právě my, kdo budeme vzorem budoucí generaci lékařů. Jsme to my,

kdo jsme součástí zdravotnického systému a záleží tedy na nás, jak tento systém bude vypadat.


Jakou vizi zdravotní péče bychom chtěli uskutečnit?

V jakém systému bychom chtěli pracovat?

V jakém systému bychom si přáli být léčeni?


Pokud se vám cokoliv z „dědictví“, které jste během svého vzdělávání a praxe obdrželi nepozdává a věříte, že je možné dělat věci jinak, pak věřte tomu, že skutečně je.

Všechno, co budeme jednou předávat dál, je však zapotřebí začít tvořit již dnes.


Podílejte se společně s námi na tvorbě zdravého zdravotnictví a sledujte MedicRise - Neformální vzdělávání zdravotníků.
13 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše