"Být s pacientem" je to nejtěžší a nejcennější, co můžeme jako lékaři nabídnout

Sahám po klice a přemýšlím, co řeknu. Na tyhle konverzace se lékař nikdy necítí dostatečně připravený. Když řeknu jen „upřímnou soustrast“, dozajista to vyzní nepřirozeně, strojeně, neautenticky. Pokud neřeknu nic a stočím konverzaci na jiné téma, budu přehlížet příčinu toho, co ji k nám přivedlo. Samozřejmě, že něco říct musím.


Zvedám ruku k zaklepání a znovu ji spouštím k pasu. Druhá dlaň už bezmála půl minuty svírá kliku u dveří. Kdybych tak dokázala odhadnout, co mě uvnitř čeká. Křehká dáma plačící do polštáře. Stará paní zírající do stropu. Silná dáma odklánějící téma rozhovoru k vnoučatům a nemocniční stravě, vysvobozující nás obě ze zajetí téhle tíživé situace.


Člověk by řekl, že po těch letech studia a měsících praxe se budu v podobných situacích cítit jistější. Už dost, že jsem si tuhle pacientku nechala při dnešní vizitě nakonec. Celé dopoledne obcházím její pokoj, jen abych naše setkání o pár minut odložila. Nádech a výdech. Přistihnu sama sebe, jak klepu na dveře pokoje, beru za kliku a vstupuji do místnosti.


Na posteli leží drobná žena s laskavým úsměvem, pohaslýma očima a obličejem plným vrásek. Jen odhaduji, kolik z nich jí na tváři vykreslily události posledních dnů. Představím se jí, přivítám ji na oddělení a položím svou tradiční otázku, kterou začínám většinu svých prvních rozhovorů s pacienty, abych zjistila, co ji k nám přivedlo. Tentokrát však odpověď, která následuje, dopředu znám.


„Jsou to čtyři dny, co manžel zemřel. Bylo to tak rychlé. Říkala jsem mu, ať na tu polikliniku nechodí, musel se nakazit tam. Trvalo to pět dní, začal hůře dýchat a v sobotu už nebyl. Byli jsme spolu v manželství 30 let a já věřila, že nás ještě pár krásných, společných roků čeká.“


Oči se jí zalily slzami, ale svůj zrak neodvrátila. Dívala se na mě svým smutným, avšak hlubokým pohledem, pátrajícím v mé tváři po náznaku porozumění.


„Je mi to opravdu moc líto a hluboce s vámi soucítím. Musí to pro vás být nesmírně těžké,“ řekla jsem a zavnímala svůj soucit s bolestí, kterou tato žena právě teď prožívá.


Kéž bych tak pro ni mohla něco udělat. Něco, čím bych její smutek zmírnila. Něco, čím bych jí pomohla na pár chvil přijít na jiné myšlenky. Něco, čím bych tu bolest alespoň trochu odlehčila. Něco, čím bych ji z toho smutku vyléčila.


Ztráta blízkého člověka přeci není nemoc.


K hospitalizaci ji přijali, protože prohlásila, že život bez manžela nemá smysl a raději by spolykala prášky než žít zbytek života bez něj. Záchranáři se báli, že by se mohla pokusit o sebevraždu. Dlouho jsme si spolu povídaly, abych si byla jistá, že tahle paní netrpí ani depresí, ani sebevražednými myšlenkami. Tahle paní trpí.


Pokud ale tahle žena není nemocná, co jí mohu nabídnout?


Medicína nás učí analyzovat problémy a nacházet pro ně řešení. Pacient nám popíše své obtíže, my je vyslechneme, doptáme se na chybějící informace, provedeme potřebná vyšetření, informace sloučíme dohromady a přijdeme s řešením pacientova problému. Co když ale pacientův problém řešení nemá? A i kdyby řešení existovalo, co když není tím, co pacient skutečně potřebuje?

Medicína nás učí analyzovat problémy a nacházet pro ně řešení. Co když ale pacientův problém řešení nemá? A i kdyby řešení existovalo, co když není tím, co pacient skutečně potřebuje?

Vyprávěla mi o jejich společném životě, o tom, jaké knihy její muž miloval, kolika jazyky hovořil, dokonce i o tom, jak si spolu občas povídali německy, aby nevyšli ze cviku.


„Obdivuji, jak celou tuhle situaci zvládáte. Vůbec si neumím představit, jak bych se teď cítila, kdybych byla na vašem místě. Z vašeho vyprávění cítím, jak krásný a blízký vztah jste spolu měli.“


Usmála se na mě. Dívaly jsme se na sebe a tentokrát se oči zalily slzami nám oběma.

Vzala jsem ji za ruku a chvíli jsme mlčely.


Může to znít prostě, ale uvědomila jsem si, jak náročné je nic nedělat a jen tak s člověkem být. Často jsme tolik zaneprázdnění hledáním řešení, nacházením argumentů a rozptylováním pacientových obav, aniž bychom dokázali poskytnout skutečnou podporu, soucit a porozumění.

Často jsme tolik zaneprázdnění hledáním řešení, nacházením argumentů a rozptylováním pacientových obav, aniž bychom dokázali poskytnout skutečnou podporu, soucit a porozumění.

Až dnes jsem plně pochopila obsah slov Samuela Shema, který napsal: „Napřed tolik učení a potom ta bezmoc. Přesto však, přese všechno, něco dát můžeme. Lék ne, ten ne. Nejlépe uděláme, když přijdeme na to, jak soucítit, jak milovat. A ten největší projev lásky, kterého jsme schopni, je být s pacientem.“


Když jsem odcházela z jejího pokoje, odnášela jsem si s sebou pocit obdivu, klidu a vděčnosti. Zavírala jsem za sebou dveře a když jsem pouštěla kliku, usmála jsem se. Vnímala jsem obdiv k síle člověka a darům lidskosti, klid z neusilování a prostoty okamžiku, a vděčnost za podporu, jíž se této ženě skrze mou přítomnost dostalo.


Ačkoli jsem jí nenaordinovala žádné vyšetření ani nepředepsala žádný lék, věděla jsem, že jsem jí nabídla to největší, čeho jsem byla schopna.


To nejcennější, co jsem mohla poskytnout.


Byla jsem s ní.




29 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše